Respektovat a být respektován

Respektující výchova

Jako ideální řešení mi připadá moudrá a respektující výchova snad již od narození. Je a není to snadné. Kdo byl sám vychováván spíš striktně, v úctě k autoritám a s nevelkým respektem k jeho vlastním potřebám, kdo byl často srovnáván s ostatními a trestán za špatné, ale i odměňován a chválen za žádoucí chování… se zřejmě bude z počátku potýkat s obtížemi při vlastní „převýchově“. Ale nevěšme hlavu, vše se dá zvládnout, pokud opravdu chceme. Pomoci může např. úžasná kniha „Respektovat a být respektován“ od kolektivu autorů: Jana Nováčková, Dobromila Nevolová a manželé Kopřivovi. Stejnojmenné kursy pořádají paní Nováčková a Nevolová obvykle v Praze, ale i jinde v republice, je-li zájem (více informací na: www.zkola.cz). Opravdu vřele doporučuji všem, kdo mají co do činění s dětmi, ale také komukoli, kdo chce „jen“ zkvalitnit vztahy se svým okolím.

 

Pokud mám laicky shrnout hlavní zásady respektující výchovy, jejímž cílem je šťastné dítě, ze kterého vyroste spokojený a úspěšný dospělý, napadají mě zejména tyto:

 

Vždy mluvit s dítětem s veškerou úctou a respektem, jako bychom mluvili se svým nejlepším přítelem. Nebo se zkusme vcítit do role dítěte a uvědomit si, co bychom v dané situaci rádi slyšeli, aby to mělo žádaný efekt. (Zkusme se např. vyvarovat slůvka „ne“. I záporná informace se často dá říci jinak, takže nevyvolá tak velký odpor. Např. místo: „Teď ne.“, můžeme říci např.: „Až po obědě.“ Ve většině případů se také lze vyvarovat používání rozkazovacího způsobu. Místo: „Ukliď si boty!“ lze říci třeba: „Jirko, boty dáváme do botníku.“)

 

Mimoslovní sdělení tvoří podstatnou část informace. Zde se nejlépe pozná, zda s druhým mluvíme s respektem, s patra nebo se cítíme poníženě, jestli jsme v klidu nebo rozrušení či naštvaní, jestli máme z něčeho strach… I dobře formulované sdělení se může zcela minout účinkem, pokud mu přidáme nepřiměřený emocionální náboj.

 

Vyvarovat se srovnávání s kýmkoli. (Není přece důvodem, proč něco udělat, že by to tak udělal někdo jiný, třeba sebeúctyhodnější. Podstatná je smysluplnost požadavku. Také je dobré, když jsem dnes lepší, než jsem byl včera, ale není podstatné, zda jsem lepší než Anička. Zato je prima, když mě to, co dělám, baví.)

Zprostředkovat smysluplnost. Ujistěme se, že dítě chápe smysluplnost toho, co po něm žádáme (krom případů např. ohrožení zdraví či života, kdy je třeba rychle zasáhnout a na vysvětlování opravdu není čas – to však v zápětí dítě obvykle pochopí, nebo mu to vysvětlíme dodatečně). Při vysvětlování je dobré držet se zásady: „stručně a jasně“ – tedy žádné litanie. A také přiměřeně věku dítěte.

 

Pevné hranice jsou velmi potřebné. I zde je však nutné dítěti vhodně zprostředkovat jejich smysluplnost.

 

Co nejvíce dětem naslouchat (ne vyzvídat a vyptávat se, ale poslouchat, co nám opravdu chtějí říci a snažit se pochopit). I to je cesta k rozpoznávání skutečných potřeb dětí, a je-li to možné, i k jejich naplňování. Dle mého názoru neexistuje „zlobivé dítě“, ale stává se, že dítěti něco podstatného schází. (Viz kniha:“How to talk so kids will listen & listen so kids will talk“ od autorů Faber a Mazlish – „Jak mluvit, aby děti naslouchaly a naslouchat, aby děti mluvily“ – bohužel zatím zřejmě nebyla přeložena do češtiny.)

 

Humor je kořením života. Užívejme si společné chvilky.

 

Pochvala vs. ocenění a trest vs. přirozené důsledky. Nechválit a netrestat, ale ocenit všechno hezké a dobré, co dítě udělá, a v případě chyby či prohřešku je nechat pocítit přirozené důsledky jeho vlastního jednání. (Někdy se dá takovému důsledku trochu napomoci, jindy je třeba jej naopak zmírnit.) Trest a pocit studu vyvolává negativní a velmi destruktivní emoce. Mnohem lepší je vést dítě k nápravě, omluvě…

 

Sami buďme dobrým příkladem. Osobní příklad vychovává mnohem účinněji než jakékoli vysvětlování. Vždy je možné přiznat chybu, vždy se můžeme dítěti i omluvit. I to je velmi dobrým příkladem. Sami naopak buďme tolerantní a neurážejme se. Vždy buďme přísnější k sobě než k dětem. (Avšak vyvarujme se vůči sobě výčitek! Vězme, že jsme vždy udělali to nejlepší, co jsme mohli.)

 

Nemusíme řešit ani všechno ani hned. Některé věci si např. děti mezi sebou mohou vyřešit samy, jindy můžeme jasně říci, že něco vyřešíme až doma… S chladnou hlavou navíc můžeme vidět situaci jinak.

 

Jednáme-li o dětech, je dobré jednat s dětmi. Tedy jakmile je to možné s ohledem na jejich věk a duševní vyspělost. Je dobré zvát děti k vytváření společných pravidel…, nechat je opravdu se zapojit. Je-li přijatelný náš návrh i návrh dětí, vezměme raději to, co navrhovaly děti. Podpoříme tak jejich sebedůvěru, pocit zodpovědnosti a sounáležitosti s rodinou, dáváme tím najevo, že si dětí i jejich názorů vážíme, čímž budujeme jejichsebeúctu.

 

Mějme se rádi a učme to i děti. Všichni chybujeme, i když jsme svým způsobem dokonalí. Avšak největší chybou je, cokoli si vyčítat. Když si něco vyčítáme, nemáme se moc rádi. A nemáme-li se sami rádi, jak nás potom mohou mít rádi druzí? Nahlížíme-li na sebe se skepsí, dáváme stejný signál svému okolí. A jak pak můžeme mít opravdu rádi ty, kteří se na nás dívají, na základě našeho vlastního chybného sebepojetí, rovněž skepticky? O čem jsme v hloubi duše přesvědčeni, takovou realitu si vytváříme. Dívejme se tedy na sebe, na děti a vůbec na všechno pozitivně. Zaměřujme naši pozornost na to dobré a to dobré pak poroste.

 

To, co se nám nehodí však není dobré potírat ani popírat. Co potíráme, tomu věnujeme svou pozornost a energii a ono to pak roste, místo aby rostly pozitivní věci (vlastnosti). Co naopak popíráme (snažíme se ignorovat), to odsouváme do podvědomí. Problém tím nezmizí, jen ho už nemáme pod kontrolou (ovlivňuje naše jednání na nevědomé úrovni). Čeho se chceme zbavit, na to se musíme podívat a přijmout to jako naši součást, která tu je a my se i s ní můžeme mít rádi.

Jakmile problém přijmeme, jakmile nám přestane vadit, často sám postupně mizí. I pokud se změní např. jen náš pohled na sebe sama, získáme pocit větší pohody a vyrovnanosti, což je základní předpoklad psychického i fyzického zdraví.

 

Zkrátka, učme se žít přítomným okamžikem, ne tím, co už se stalo, a místo výčitek, ať sobě či jiným, hledejme možnosti nápravy. Dávejme si takové cíle, na které stačíme a vězme, že jsme vždy a v každé situaci udělali přesně to nejlepší, co jsme mohli.(viz doporučená literatura: Neale Donald Walsch)

Tento seznam rozhodně není vyčerpávající. Velmi doporučuji výše zmíněný kurs a knihy.

 

Vraťme se však k tématu stravovacích (ale i jiných) odlišností a zejména k dětem ve školce a škole. Je-li lékařsky indikováno, že dítě musí dodržovat určitou dietu, většinou se o tom příliš nediskutuje. Lékař nebo rodič dítěti vysvětlí, proč je změna stravy nutná a že pak bude dítěti lépe, což je jasné a snadno pochopitelné. Paní učitelka to pak vysvětlí i dětem ve školce nebo škole a po určitém zvykacím období (zvyká si naše dítě, i jeho vrstevníci), je obvykle všechno v pořádku.

 

Ovšem nemusí tomu tak být, a to zejména pokud v celé věci dítě samo vidí spíš diskriminaci a odloučení od ostatních než řešení problému. Nastává to většinou u dětí s nízkým sebehodnocením, tedy pokud dítě staví svou vlastní hodnotu na tom, co o něm řeknou nebo si myslí ostatní. K tomu může zvlášť u citlivých dětí vést výchova založená na srovnávání a nerespektující výchova vůbec.

 

Podobně zhoubně bude působit, pokud dítěti budeme dávat najevo, jak je nám ho líto, a vůbec s ním zacházet jako s chudáčkem. Vždyť i invalidní osoba se cítí mnohem lépe, jestliže je s ní jednáno jako s osobou normální. Projevy soucitu v takovém člověku pěstují sebelítost – velmi destruktivní pocit. V případě, že my dospělí zaujmeme k věci nezdravý postoj, se z odlišnosti může stát trauma a už ani nezáleží na tom, jestli důvodem odlišnosti byla lékařská diagnóza nebo rozhodnutí rodičů.