Psychologické aspekty

Naše strava má velký vliv nejen na naše fyzické zdraví, ale odráží se také v ostatních oblastech našeho života, zvláště v oblasti společenské. Vždyť snad většina společenských aktivit bývá spojena s jídlem.

 

Většina z nás chodí v práci s kolegy na oběd ať už do společné jídelny či do restaurace, děti jedí ve školce nebo školní jídelně, jedeme-li někam na výlet, rádi se naobědváme po cestě v útulné hospůdce, na dovolené uvítáme ubytování s plnou nebo polopenzí, nebo dokonce „all inclusive“ a snad každá návštěva či oslava je rovněž spojena s jídlem. Děti ve škole, na různých soutěžích a akcích (den dětí apod.) bývají zavaleny horami sladkostí a o Vánocích a Velikonocích se raději nezmiňovat. A pak jsou tu různé letní tábory, školy v přírodě, zimní dětské lyžařské pobyty na horách… a všude se lidé nějak stravují a často hromadně a všichni stejně. Sice se dnes již stává, že si děti ve školní jídelně (i v některých pokrokových školkách) mohou vybrat z více jídel, ale to jsou spíš světlé výjimky. A ani tak si člověk někdy nevybere, např. v případě alergie na lepek, vejce, mléko nebo trpíme-li cukrovkou.

 

Předpokládejme, že se z nejrůznějších důvodů my a/nebo naše děti chceme nebo musíme stravovat odlišně od ostatních, a že se nám všechny technické a legislativní překážky podařilo odstranit.

 

V restauraci si tedy dáme třeba jen velký salát, což dnes již dávno nepůsobí nijak divně. Trochu jiné je to, nosíme-li si do společné jídelny vlastní jídlo nebo, v horším případě, jíme raději sami v kanceláři. Jak ale takovou situaci nesou děti? Pokud se jedná o odlišnost lékařsky zdůvodněnou, spolužáci to většinou s přispěním učitele brzy přijmou a nebývají zde větší potíže. Co když ale někdo z přesvědčení nebo náboženských důvodů například nejí maso? A nebo když rodiče dětem nechtějí dávat sladkosti, jen proto, že vědí, co cukr (a nejen on) dokáže v našem těle napáchat za škody. Krom toho se jedná o látku návykovou. Takový osvícený přístup bývá bohužel pochopen jen zřídka. Dospělý to pravděpodobně dokáže svému okolí vysvětlit a z těch, co tomu rozumět nechtějí, si snad nebude dělat hlavu. Pro děti to však může být mnohem těžší, vzhledem k menším sociálním zkušenostem. Hodně pak záleží na povaze dítěte a především na přístupu nejbližších dospělých, jak takovou odlišnost dítě ponese.

 

Jsem přesvědčena o tom, že pokud je takovéto situaci dítě vystaveno a díky moudrému a citlivému přístupu rodičů (a možná i díky dalším okolnostem) toto úskalí zdárně zdolá, bude mu to kdykoli v životě velkou výhodou. Všude se totiž setkáváme s nejrůznějšími odlišnostmi a na druhé straně s touhou zapadnout mezi většinu.

 

Ať už to nazveme touhou po pocitu sounáležitosti (být s někým „stejná krevní skupina“) anebo stádním jednáním, pohnutky bývají zřejmě podobné. Někdy může být tato touha a její konkrétní projev zcela nevinný (jedeme-li s přáteli na vodu ve stejných čepičkách nebo tričkách, nebo když úžasná hudba na koncertě roztančí celý sál a nikomu se přitom nic nestane).

 

Ale v životě nastávají chvíle, kdy je vybočení z aktivit většiny a soudné uvažování nanejvýš na místě. Nedostatečně psychicky vyzrálý jedinec však takový krok nemusí zvládnout nebo mu dokonce ani nepřijde vhodný či společensky přijatelný.

 

Mám na mysli třeba oslavu spolužákových 17. narozenin u něj doma nebo na chatě, pochopitelně bez účasti rodičů… Určitě si dokážeme představit, jaké nápady na zpestření večera může mít rozjařená mládež, zvláště je-li přítomno obé pohlaví. Podotýkám, že absolutní zákaz účastnit se podobných akcí mi nepřipadá jako řešení. Příliš striktní zákazy často vedou k jejich obcházení, vymýšlení si… tedy k ještě větším výchovným problémům.