Psychika
Psychika a psychosomatika ve výživě a zdraví
Psychika nás významně ovlivňuje ve všech oblastech života. Často však bývá její vliv snižován na dvě velice zjednodušené kategorie:
- „To máš ze stresu.“
- „Jestli jsi o tom přesvědčen, tak to tak bude.“
Výrokem a) bývá degradována dnešní psychosomatika. Všechno bývá svalováno na všemocný a všudypřítomný stres a konkrétní příčiny stále unikají.
Výrokem b) by se dal shrnout účinek placeba (když věříš, že Ti to pomůže, tak Ti to prostě pomůže), nebo noceba (když věříš, že Ti to uškodí, tak to tak bude, i kdyby to pro Tebe ve skutečnosti bylo sebelepší).
Obojí do značné míry funguje. Psychika však funguje ještě v mnoha dalších rovinách a konkrétněji.
- Např. Ruediger Dahlke a Thorwald Dethlefsen ve své knize Nemoc jako cesta (ale publikací a autorů zabývajících se tímto tématem je mnohem více) vysvětlují význam našich konkrétních chorob a spojují je s konkrétními emocemi, psychologickými vzorci, se vzorci našeho chování (etikoterapie).
Můj názor (a nejen můj) je ten, že jestli onemocníme, nebo ne, vždy určuje více faktorů, každý trochu jinak. Zde bych pro jednoduchost tyto faktory rozdělila na psychické a fyzické.
Psychickými faktory rozumím náš způsob myšlení, světonázor, póly optimizmus – pesimizmus, již zmíněné vzorce chování, celkovou spokojenost, schopnost nacházet radost a klid v sobě, nebo je naopak hledat je vně – v reakcích a jednání ostatních lidí, v určitých okolnostech…
Fyzickými faktory chápu stravu, pitný režim, pohyb (rychlý, pomalý, žádný, sladěný s potřebami těla nebo ne…) životní prostředí (ovzduší, půdní zdroje…). A také jestli vůbec trávíme nějaký čas na čerstvém vzduchu za jakéhokoli počasí, nejlépe v pohybu, ale i v klidu. A samozřejmě jestli a jak odpočíváme.
Fyzické podmínky, kterým se právě vystavujeme, určují to, jestli se nějaká zdravotní potíž objeví, nebo ne. Psychické faktory určí oblast těla nebo konkrétní chorobu, kterou se určitý nedostatek v našem fyzickém těle (ale i světě) projeví.
Jinými slovy: „veselá mysl – půl zdraví“ a „čistota – půl zdraví“ dávají skutečně zcela správně matematicky dohromady zdraví celé. Alespoň pokud si obojí správně přeložíme. Máme-li být čistí nejen vně, ale i uvnitř, zdravá strava, která nás udrží čisté, nám zákonitě bude i správnou výživou. Abychom se dobře čistili i živili (aby se živiny dostaly, kam je třeba, a i lymfa aby proudila), je důležitý zdravý pohyb. A mysl skutečně upřímně a stále veselá (nebo aspoň klidná a vyrovnaná) vyžaduje čisté svědomí a lásku ke všemu a ke všem, čímž může být zaručeno, že také konáme správně.
Veselá/klidná mysl
Skutečně veselé a hlavně klidné mysli předchází bezvýhradná láska – odpouštění.
Někteří považují odpouštění za samozřejmé. Jako ranní sprchu nebo čištění zubů. Ale jsou i tací, ve kterých to při slovech o odpuštění vře, přeběhne jim mráz po zádech, některým se dokonce „otvírá kudla v kapse“.
Přiznám se, že jsem ještě před pár lety patřila do té poslední kategorie. Přišlo mi logické, že když jeden druhému něco provede, pak zjistí, že to nebylo hezké, omluví se a už v tom „zlém“ nepokračuje, je v pořádku a na místě, aby mu ten druhý odpustil. Jinak ne!
Jenže pak mě některé věci trápily a trápily mě dlouho.
Někdy jsem měla potřebu se za něco mstít. Jenže co druhý udělal špatného a byl s tím, jak se zdálo, v pohodě, to mě nějak neprocházelo. A mám pocit, že mi to snad neprošlo nikdy. Takže jsem musela přijmout fakt, že já prostě některé věci dělat nemám.
Jindy jsem zase trpěla, protože jsem, ať už vědomě či nevědomě, něco neudělala nejlíp, ale nestihla jsem to napravit, nebo se omluvit, dokud to bylo možné, a pak jsem se třeba už s tím člověkem neviděla, nebo až za dlouhou dobu. Tehdy jsem zase nedokázala odpustit sama sobě. A to byla teprve muka.
Nebo někdo něco provedl mně a já jsem se při rychlosti (či spíš pomalosti) svého jednání a rozhodování nestihla včas ohradit, bránit se… A pak jsem si s sebou nosila vztek a zlost.
A pak jsem se od kohosi dověděla, že když se lidé například loučí, měli by se rozloučit upřímně, hezky a ze srdce bez ohledu na to, co si v minulosti udělali nebo ne. Měli by to všechno smazat a rozcházet se s čistým štítem.
No to byla rána! S tím se prostě nedalo souhlasit. Přece se nemůžu usmívat na někoho a srdečně si s ním třást pravicí, pokud mě v posledním půlroce (nebo jakkoli dlouho) psychicky deptal. To přeci nejde! To bych si připadala jako úplný blbec. Kde by pak byla moje sebeúcta? Úplně bych se sama sobě zpronevěřila!
Trvalo mi hezkou řádku let, než jsem se z tohoto názoru vymanila a muselo přijít trochu hlubší porozumění tomu, co vůbec odpouštění znamená. (I že sebeúctě ani v nejmenším není překážkou.)
Prvním krokem bylo to, že jsem přijala za logické a tím i pravdivé (nikomu nevnucuji, každý máme právo na svou vlastní pravdu), že tu nejsme jen jednou. Nacházela jsem v tom obrovskou logiku a spravedlnost. Co si totiž neprožijeme v jednom životě, může nás potkat v dalším nebo ještě dalším… a odpadá pak rozčarování nad tím, že jeden prožívá to a jiný ono a jak k tomu jeden nebo druhý přijde, když se jeden má dobře a druhý ne. Byla tu najednou jakási spravedlnost v tom, co prožíváme, protože co se nám neděje dnes, už tu dřív v nějaké podobě nejspíš bylo, nebo ještě bude. Vlastně jsem si snad ani předtím nekladla dotazy typu: „Proč zrovna já?“ (snad příznivý vliv rodičů J), ale byla jsem ráda, že když mi někdo v tomto směru později oponoval, měla jsem logickou odpověď.
Další věc, kterou jsem přijala jako fakt, bylo (rovněž nevnucuji): „Své rodiče vybíráme“ (a stejně tak i nejdůležitější osoby a okolnosti, se kterými se v životě setkáme – samozřejmě ale asi musíme vyhovět určitému vyššímu záměru tak, abychom se naučili/vzpomněli si na to, na co je třeba). Zde jsou velice důležité dvě věci, proto je znovu opakuji: učení a vlastní volba. Vyplývalo z toho pro mne, že jsem si vlastní rodiče, na které jsem byla v té době z mnoha důvodů dost naštvaná, vybrala sama. Sama jsem si to tak zvolila, aby mě právě oni, protože oni k tomu byli ti nejlepší, vychovali určitým způsobem a já abych se z toho něčemu naučila[1].
Další důležité přesvědčení, které jsem přijala, bylo, že se vůbec nemusíme na nikoho pro nic zlobit. Že totiž každá akce našeho okolí vůči nám samým je vlastně reakcí na naši nějakou předchozí akci/akce. Jinými slovy: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Podle tohoto scénáře nám tedy nikdy nikdo neublížil, a proto není co odpouštět[2].
V tu chvíli, jako bych měla jasno, jako by už nebylo co řešit. Mnohé se vyřešilo samo, i když ještě zbývalo (a to je práce na delší dobu), zavést to do praxe, do konkrétních situací s konkrétními lidmi, se sebou samou/sebou samým. Je to věc, kterou si člověk musí připomínat, zasadit si ji do hlavy. Není vždy nutné hned odhalit to, co jsem před chvílí (nebo před dlouhou dobou) udělala špatně, že se mi teď tohle děje. Stačí, že vím, že reakce okolí, která se mi nelíbí, má svůj význam a prostě ji mám přijmout, jaká je, bez posuzování a odsuzování. A že poznání buď časem přijde, nebo ani není potřeba znát konkrétní příčiny. Může to být už jen „zaplacení“ za něco, co už dnes třeba umím, ale dříve jsem udělala špatně.
A pak můžeme dojít i k poznání, že: „Všechno je dobré.“ Tohle jsou slova dnes už dost známé české mystičky Ivy Adamcové. (Ivanka je báječná, její videa lze najít na You Tube, přednášky začínají těmi ze Starých Křečan. Vřele doporučuji, zároveň se pobavíte :).) Je to klasické poznání toho, že „všechno zlé je k něčemu dobré“. To čemu říkáme „zlé“ je tedy jen věc, která se musela stát, aby nás jemněji či důrazněji zastavila na naší cestě, aby nás přiměla k zamyšlení a změně nevhodně zvoleného směru, ke změně myšlení a/nebo konání. A může to být i náš zkreslený pohled na věc. „Nemoc“ je obvykle platba za něco. Věci, které se ale dějí okolo nás (a nakonec i ta nemoc) však následně mívají i svůj pozitivní přínos, který se obvykle brzy objeví, pokud věc v klidu nitra přijmeme.
Tohle vidím pod pojmem odpouštění. A asi to i odpovídá havajskému systému léčení a čištění mysli Ho´oponopono. Při téhle technice se opakují slova: „Miluji Tě, omlouvám se, prosím, odpusť mi, děkuji Ti.“ A máme je říkat směrem k sobě, nikoli k takzvanému „viníku“. (Viz např.: https://www.zivotvesvychrukou.cz/hooponopono/.)
Když jsem prošla touto myšlenkovou cestou, zároveň jsem pochopila další z důvodů, proč pro mne bylo a vlastně stále je „odpuštění“ jako pojem poněkud hůř přijatelné. Nebo spíš přijatelné pouze jednostranně. Mohu žádat o odpuštění, ale nemohu odpouštět. Když žádám o odpuštění, vím, že jsem něco udělala jinak, než jsem si přála. Ráda bych, aby to bývalo bylo jinak, ale už se stalo. Sama jsem, ať už z jakéhokoli důvodu, udělala něco, s čím nejsem v souladu, a proto prosím, aby mi to bylo odpuštěno, aby to bylo smazáno, pročištěno.
Pokud bych ale chtěla odpustit druhému, musím napřed přijmout, že on udělal něco špatného, zlého, ublížil.[3] A tomu nevěřím. Vím, že každý čin druhého, který se mě jakkoli dotýká, má příčinu v mých předchozích činech. Takže on nic neudělal. Jen já sama zase mohu prosit o odpuštění, pokud jsem jeho činu dostatečně neporozuměla. Jemu není co odpouštět.
Párkrát jsem tohle myšlenkové schéma někomu vykládala. Reakce byl různé. Pro někoho to bylo nevyvážené. Někdy mi bylo tvrzeno, že „to je v hlavě“ …no to je nakonec vždycky pravda :).
Setkala jsem se však i s hlubokým porozuměním.
Je na každém člověku, jak věci chápe. Pro mne je zde veliká logika. Pro mne to funguje. Pomocí tohoto schématu nalézám klid. A zřejmě nalézám i to, čemu se obvykle říká „odpouštění“.
Je tu však ještě jeden pohled na věc.
Mnozí se mohou zaleknout, jestliže v tomto principu uvidí známé: „Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou…“ Matouš 5:39
To samozřejmě můžeme udělat, pokud jsme s tím vnitřně srozuměni. Ale není to nutné a i jiná reakce může být zcela v pořádku. Pokud druhého NEnecháme, aby ubližoval nám nebo komukoli, učíme ho, že je jeho chování nepřijatelné. Učíme ho a zároveň zabráníme tomu, aby si zapsal „karmu“, aby se mu jeho nevhodně chování v budoucnosti vrátilo. A on nebude muset nést nepříjemné následky svého jednání a příště třeba někomu jinému zase NEublíží, protože už jednou zakusil, že to dělat nemá.
Ale jak se bránit, aby to bylo vhodné, přiměřené? Tuhle otázku jsem si také dlouho kladla. „Jak vlastně vypadá přiměřená obrana? Jak na to, nenechat si něco líbit?“ Po mnoha letech jsem odpověď našla opět u Ivanky Adamcové: „Můžete udělat cokoli: houknout na člověka, zatřást s ním, aby se probudil… cokoli, jen nesmíte uvnitř prožít zlost.“ V tom spočívá princip: Můžeme udělat cokoli (dle svého nejlepšího vědomí a svědomí), jen nesmíme ve svém nitru prožít negativní emoci – zášť, pocit odplaty...[4]
Musíme to vlastně „zahrát jako na divadle“. Ale není třeba se na sebe zlobit, když se to nepovede a nějaké to rozhořčení prožijeme. Už to, že jsme si to dodatečně uvědomili, nás posouvá dál v procesu učení. Umožňuje nám to příště jednat jinak. Jde to krůček po krůčku. Žádný učený z nebe nespadl. Vždy jsme tam, kde máme být právě teď. Raději si každý okamžik užívejme. Vždyť už zítra budeme zase jinde :).
Optimismus
Optimismus není přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Je to pochopení, že jakkoli to dopadne, vždy to bude dobře, protože všechno má svůj smysl. Vše má svůj význam, vše je k něčemu dobré.
[1] Chtěla jsem pominout úvahu o tom, jestli by nebylo lepší se neučit, čeho se pak budu obtížně zbavovat. Ale vlastně je to docela jasné. Když něco „špatného“ nedělám, protože mě tomu nikdo nenaučil, prostě to nedělám. Vlastně ani nevím o jiné možnosti. A když potkám někoho, kdo takovou „špatnou věc“ dělá, v nejlepším případě nechápu, nebo ho možná i odsoudím… ale nemám na tu věc něčím podložený názor, neznám jeho pohnutky… Pokud se ale něco nevhodného napřed naučím, abych pak sama zjistila, že mi to vlastně škodí, získávám vědomé přesvědčení. Musím sama přijít na to, jak to příště udělat lépe. Stávám se mnohem pevnější ve svém přesvědčení, možná to i dokážu vysvětlit, mohu učit jiné.
Dá mnohem víc práce zbavovat se negativních vzorců chování, než se je vůbec nenaučit. Ale přináší to určitou moudrost a zároveň porozumění ostatním, kteří se lepším vzorcům chování ještě nenaučili. Člověk poučený životem neříká jen: „Tohle se nedělá.“ Mnohdy trpké učení ho totiž naučilo nejen lepšímu chování, ale např. i porozumění, empatii, možná i bezvýhradné lásce, odpouštění…
Možná by se hodil konkrétní příklad tohoto pozdního vědomého učení:
Vezměme si třeba „morouse“. Vlastně pesimistu. Člověka, který se mračí, vrčí na lidi, neumí se jen tak usmát. Mračí se a vrčí buď míň, pokud je vše relativně v pořádku (čehož si ale neumí při svém pesimismu všimnout), nebo vrčí víc, pokud se mu opravdu něco děje. Vrčí na všechno a na všechny a rozsévá okolo sebe špatnou náladu. Občas potká optimistu, ale považuje ho spíš za blázna – k čemu se jen tak culit, nejsem cvok!
A pak přichází učení. Někdo občas utrousí jízlivou poznámku. A on se naštve. Ale při druhé nebo třetí poznámce se už možná zamyslí.
Nebo mu někdo s něčím pomůže, ale on vrčí dál. Není přece ještě vše úplně skvělé, ještě je s čím být nespokojen. Nevrčí sice na dobráka, který mu pomohl, ale vrčí. A ten dobrák si to třeba vezme na sebe. A může se urazit a příště nepomůže. Nebo se ohradí a dá mu co proto:
„Já Ti pomáhám a Ty jsi protivný jak činže! Příště se na Tebe vykašlu. Už po mě nic nechtěj!“
I bručouni mají občas někoho rádi a může to s nimi znatelně otřást. Donutit k hlubšímu zamyšlení.
Jindy, když to s bručounem není úplně zlé, dostane třeba práci, na které mu záleží, která ho baví. A tam je třeba důležité usmívat se na zákazníky. I do telefonu. Zaměstnancům je to vysvětleno, a kdo si chce práci udržet (nebo je mu to přirozené) to dělá. A naučí se to i bručoun. A tak se usmívá a lidé se usmívají na něj a je mu líp, aniž by si třeba pořádně uvědomoval proč. Ale je mu líp a malinko se mu to dostává pod kůži. A pak mu jednou do práce zavolá někdo, kdo ho znal dřív. Třeba někdo z rodiny. A bručoun zvedne telefon a s úsměvem a milým hlasem se třeba jen představí, nebo se i zeptá na přání. A ten druhý je v šoku! Mluví vůbec s tím samým člověkem…?
Když se ze šoku probere možná i o pár dní později, třeba bývalému bručounovi sdělí své příjemné pocity. Bručoun na to sice asi nedokáže nic moc odpovědět, ale je to pro něj veliké poznání. Poprvé slyší, jak ho někdo může vnímat úplně jinak. Že vlastně může lidem přinášet radost. A dost možná na sobě začne pracovat vědomě. Chce si to uchovat. Začíná mu s lidmi být dobře.
Ale zároveň chápe bručouny. Vždyť on sám byl takhle dříve naučen. Nesl si to z dětství. Vídal to doma a měl takový náhled a reakce na svět za normální.
A tak možná začne s láskou, pochopením a úsměvem reagovat na bručouny a něžně a dojat se bavit tím, jak před jeho úsměvy tají. Jak ho napřed opatrně považují za blázna a po čase mu začnou lásku a úsměv vracet.
[2] Ti, které potkáváme na cestě životem, jsou nám anděly, kteří nás vedou tak, abychom svému procesu učení/rozvzpomínání neušli. Tato setkání jsou nám někdy příjemná, jindy se nám vůbec nemusí líbit. Na jejich velikém přínosu pro nás to však nic nemění. Vždy jsou pro nás darem, a je nesmírně užitečné, dokážeme-li být za tato setkání vděční.
[3] Jako bych říkala: „Ty jsi ublížil! A já jsem tak velká a dobrá, že z tebe mohu tento hřích sejmout.“ Nebo: „Ty jsi mi ublížil a já Ti teď milostivě odpouštím.“ Jako bych slyšela: „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem!“ Jinými slovy ve výrazu „odpouštím Ti“ slyším pýchu. A to mi nesedí. To do procesu odpouštění, do jeho skutečného významu, nepatří.
[4] Tady mi velice pomáhá ještě jedno důležité přesvědčení. A sice nejen, že „všechno je dobré“, ale i „všichni jsou ve své podstatě dobří“. Tohle může být pro někoho obtížný myšlenkový skok. Ale podívejme se na to od začátku.
Miminko se narodí a jaké je? Roztomilé, krásné, milé… je spokojené zcela podle míry a kvality naší péče, ale je nesmírně odpouštějící. Jakmile se mu dostane všeho, co potřebuje a nic ho netrápí, je zase zcela spokojené. A umí odpouštět a bezvýhradně milovat. Už jste někdy viděli naštvané miminko, které by dávalo najevo: „Vy jste mě přebalili/nakrmili/pochovali o tři minuty později, než jsem si přálo, proto teď budu naštvané a neusměju se, ani kdybyste se přetrhli!“? Kdepak. Jakmile cítí naši péči a lásku, směje se na celé kolo (pokud už to umí).
Vzdor a různé nevhodné chování přichází až po drobných či větších nárazech na svět, který je dítěti nakloněn méně, než by bylo potřeba. I období vzdoru může probíhat velice mírně, pokud má dítě pevné a láskyplné vedení. Pokud je chápáno ono samo i jeho potřeby učit se a v určitých mezích samo o sobě rozhodovat, pokud je střetům vhodně předcházeno (nežije např. v přehnaně nebezpečném prostředí s extrémně úzkostným rodičem apod.). Zkrátka když je v pořádku dětství a pokud možno i období dospívání a když je v dostatečné míře respektována individualita dítěte (což zase zahrnuje rozumné hranice, přiměřené a přitom pevné a samozřejmě dostatek lásky – hodně stručně vyjádřeno), pak může toto dítě vyrůst v přátelského, láskyplného, spokojeného a pro své okolí platného dospělého. Pokud ale něco důležitého zejména v dětství, ale i během dospívání splněno není, může takový človíček vyrůst v bytost různě pokřivenou. Neznamená to však, že je najednou špatný. Znamená to jen, že se v určitém období něco nemohl nebo nezvládl naučit.
Montessori školství hovoří o citlivých obdobích. Jsou to období, která jsou pro určité schopnosti nebo dovednosti takzvaně citlivá. Např. číst se člověk nejsnáze učí v poměrně raném věku. (Samozřejmě se ten věk dítě od dítěte trochu liší.) Pokud se toto individuálně citlivé období promešká, neznamená to, že se dotyčný už nikdy nenaučí číst. Ale je to pak mnohem obtížnější a možná už mu to nikdy nepůjde tak dobře, jako kdyby se to učil včas. A stejně to platí i o různých povahových rysech, které se získávají často velice brzy. Může to být schopnost milovat a odpouštět, stejně jako smysl pro zodpovědnost, spolehlivost, optimismus, dobrosrdečnost atd. Pokud se nám tedy někdo jeví jako „špatný“ člověk, při možnosti podívat se do jeho minulosti a dětství bychom asi pochopili, že je to jen člověk nešťastný, který nedostal všechnu lásku, péči, nebo správné vedení, které jako malý potřeboval, a že se proto zatím nenaučil, co bylo třeba. To ale neznamená, že mu máme něco promíjet, omlouvat ho a přehnaně chránit. Teď možná naráží na nás, aby se učil a dohnal, co dříve zameškal. Asi to pro něj není snadné, ale je to potřeba. Je tedy vhodné mu s láskou a pravdivě říci, jak se věci mají. Někdy ho dokonce vykázat do patřičných mezí, zcela přesně vymezit chybějící hranice. Nenechat si nic líbit, možná s ním i „zatřást“. Není ale potřeba pociťovat přitom hněv, zlost, rozhořčení.
Každý člověk podvědomě cítí, z jaké úrovně s ním mluvíme. Můžeme použít pevná a přísná slova, je-li to třeba. Pokud jsou vyslovena s láskou a klidem, budou mít velký účinek. Pokud se ale necháme uvnitř strhnout k hněvu, sešli jsme k tomu druhému na úroveň ega. A pak už to nemůže fungovat. Pak se dostáváme do situace „kdo z koho“. Nastává boj.
Pokud však jednáme bez emocí, můžeme se ocitat v krásných situacích, kdy nakonec zjišťujeme, že není vítězů a není poražených. Dohodli jsme se. Obě strany jsou spokojeny a rozcházíme se v klidu a míru. Tehdy můžeme pocítit, že ve svém nitru jsou skutečně všichni dobří. S kým jednáme nikoli stylem „oko za oko…“, tam se můžeme dohodnout. Tehdy můžeme pocítit, že všichni jsou dobří, i když se to na venek nezdálo. A někdy (když jednáme upřímně, s láskou a nic za to nečekáme), může přijít obrovské zadostiučinění ze strany takového jakoby „špatného“ člověka. On totiž na takové lidi málokdo umí vhodně reagovat, málokdo s nimi jedná hezky. Vlastně takový způsob jednání ani pořádně neokusili, neměli se mu kde naučit. A když od nás krom nutné pevnosti dostanou i lásku, někteří to ohromně ocení. Mohou nás začít mít rádi, mohou se od nás o to ochotněji učit, staneme se jejich velikým příkladem. Ale nesmíme jednat s očekáváním vděku. Vždyť to děláme v prvé řadě pro sebe. Abychom sami měli radost, nebo se vyhnuli konfliktu, abychom se cítili dobře. A když pak náhodou bude svět zase o malinko lepší, berme to jako dárek navíc :).